|
Geografie Krkonoš
Krkonoše jsou nejvyšším horským pásmem Čech, rozkládají se
na hranici s Polskem. Od Jizerských hor jsou odděleny
Novosvětským průsmykem (Przełęczą
Szklarską, 886m), východní hranici tvoří Královecké sedlo
(Brama Lubawska, 516 m).
Plocha povrchu je 617 km2, z čehož 440 km2 je
na území České republiky, délka je 35 km.
Hlavní hřeben je rozdělen na více částí. Od západu Slezský
hřeben s nejvyšším vrcholem Vysokým kolem ( 1509m) se táhne od
Novosvětského průsmyku až po Obří sedlo pod Sněžkou. S ním je
rovnoběžný Západní Český hřeben, táhnoucí se od Čertovy hory
přes Kotel a Krkonoš až po Žalý. Černý hřeben s nejvyšším
vrcholem Sněžkou pokračuje přes Svorovou horu po Pomezní
boudy . Dále pokračuje Lysečinský hřeben přecházející v
Rýchory. Rovnoběžně se Slezským hřebenem, oddělený od něho
Sedmidolím se táhne Východní Český hřeben. Začíná Černou horou
a pokračuje přes Liščí a Studniční horu, pod Sněžkou se oba
stýkají. Sněžka - 1602 m , jediný skutečný horský štít v Česku
je nejvyšší horou naší republiky, dělíme se o ni s Polskem.
Jádro Krkonoš jsou vybudované ze žuly, kteráv některých
místech vystupuje na povrch ve fantastických tvarech (Dívčí a
Mužské kameny,Pielgrzymy), okrajové vrstvy jsou z
metamorfovaných hornin.
Povrch Krkonoš byl utvářen též ledovcem, jehož pozůstatkem
jsou ledovcové kotle, tzv. kary s jezery a morénovými valy.
Horské klima způsobuje výrazné oddělění vegetačních pásem, les
dostupuje asi do 1250 m,klečové pásmo do 1500m, nad ním je
patro alpínské.
Lesy pokrývají asi 80% povrchu, značná část jich je poškozena
imisemi, větry a škůdci.
Flóra Krkonoš
Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou
flórou. Z dosavadních poznatků vyplývá, že zde roste více jak
1250 taxonů cévnatých rostlin, což je bezmála polovina veškeré
původní flóry České republiky, a několikanásobně vyšší počet
druhů rostlin bezcévných (výtrusných) - mechorostů, lišejníků,
řas, hub, sinic, hlenek, jejichž soupis dosud není zdaleka
uzavřen.
V pestrosti zdejší vegetace se odráží zvláštní biogeografická
poloha Krkonoš jako celku (kontakt severské tundry a
alpínských trávníků v době zalednění), utváření jejich reliéfu
i nadmořská výška, zasahující nad alpínskou hranici lesa,
která probíhá ve 1250 až 1350 m n.m.. Svědčí o tom mimo jiné
řada pozůstatků z doby ledové (tzv. glaciálních reliktů), jako
jsou ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský
(Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis),
šídlatka jezerní (Isoetes lacustris), rašeliník Lindbergův
(Sphagnum lindbergii) a další.
V době poledové vedla dlouhodobá izolace o mnoho vyšších
krkonošských hřebenů, oproti středoevropské lesní krajině, ke
vzniku osamoceného ostrova vysokohorské přírody. V něm se
složitými genetickými pochody začaly vyvíjet nové odlišné
druhy, oddruhy a variety - krkonošské endemity. Mezi ně náleží
především jeřáb krkonošský (Sorbus sudetica), zvonek
krkonošský (Campanula bohemica), lomikámen pižmový (Saxifraga
moschata basaltica), bedrník skalní (Pimpinela saxifraga
rupestris) a téměř tři desítky druhů jestřábníků rodu
Hieracium.
Z hlediska vertikálního členění vegetace jsou v Krkonoších
čtyři zřetelně vytvořené výškové (vegetační) stupně:
submontánní (400 až 800 m n.m.), montánní (800 až 1200 m
n.m.), subalpínský (1200 až 1450 m n.m.) a alpínský (1450 až
1602 m n.m.). Přestože jejich strukturu v minulých staletích
více či méně pozměnila činnost člověka, lze je stručně
přiblížit následujícími harakteristikami.
Submontánní stupeň
Listnaté a smíšené lesy jsou tvořené především bukem lesním
(Fagus sylvatica), javorem klenem (Acer pseudoplatanus),
jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), jeřábem ptačím (Sorbus
aucuparia), olší šedou (Alnus incana) a na polské straně i
modřínem opadavým (Larix decidua). V minulosti však byly
převážně vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami. V
bylinném patře jsou zastoupeny jarní druhy rostlin jako je
česnek medvědí (Allium ursinum), dymnivka dutá (Corydalis
cava), sasanka hajní a pryskyřníkovitá (Anemone nemorosa, A.
ranunculoides), kyčelnice devítilistá a cibulkonosná (Dentaria
eneaphyllos, D. bulbifera), lilie zlatohlavá (Lilium martagon)
a jiné.
Montánní stupeň
Horské smrčiny (přirozené i člověkem vysázené) jsou v současné
době silně poškozované vlivem průmyslových imisí. V bylinném
patře převládají kapraďorosty (papratka horská Athyrium
alpinum, kapraď samec Dryopteris filix-mas, žebrovice
různolistá Blechnum spicant) a traviny (třtina chloupkatá
Calamagrostis villosa, metlička křivolaká Avenella flexuosa).
Na vlhčích místech převládá nivní vegetace s krabilicí
chlupatou (Chaerophyllum hirsutum), devětsilem bílým a
Kablíkové (Petasites albus, P. kablikianus) či řeřišnicí
hořkou (Cardamine amara).
Z období budního hospodářství (18. století) se datuje vznik
bezlesých enkláv s druhově velmi bohatými horskými loukami s
violkou sudetskou (Viola sudetica), zvonkem krkonošským
(Campanula bohemica), jestřábníky rodu Hieracium, náholníkem
jednokvětým (Achyrophorus uniflorus), prhou arnikou (Arnica
montana) a řadou vstavačů z čeledi Orchideaceae.
Subalpínský stupeň
V tomto stupni, na náhorních plošinách a v jejich okolí, se
koncentrují nejcennější ekosystémy Krkonoš: klečové porosty,
přirozené i druhotné smilkové louky a severská (subarktická)
rašeliniště. V keřovém patru dominuje borovice kleč (Pinus
mugo), v bylinném patru převládá smilka tuhá (Nardus stricta),
třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), ostřice rodu Carex,
keříčky brusnicovitých rostlin (borůvka Vaccinium myrtilus,
brusinka V. vitis-ideaea, vlochyně V. uliginosum, klikva
drobnoplodá Oxycoccus microcarpus, aj.), šicha oboupohlavná
(Empetrum hermaphroditum) a další. Bohatý je výskyt
endemických a reliktních druhů, především již zmiňovaných
jestřábníků (Hieracium spp.), všivce sudetského (Pedicularis
sudetica), ostružiníku morušky (Rubus chamaemorus) a dalších.
V souvislosti s vrcholovými rašeliništi je nezbytné se zmínit
o výskytu dalšího krkonošského endemického druhu - řase
Corcontochrysis noctivaga.
Alpínský stupeň
Nejvyšší, vzájemně izolované vrcholky Krkonoš (Sněžka,
Studniční a Luční hora, Vysoké Kolo, Kotel) jsou pokryté
sporou, ale cennou bylinnou vegetací, mechorosty a lišejníky.
Jmenujme alespoň sítinu trojklannou (Juncus trifidus),
rozrazil chudobkovitý (Veronica bellidioides), biku klasnatou
(Luzula spicata), endemické jestřábníky rodu Hieracium či
lišejníky Thamnolia vermicularis a Rhizocarpon geographicum.
Ledovcové kary
Azonální ekosystémy skalnatých jam v závěrech horských údolí
oplývají druhově nejpestřejší flórou ze všech vegetačních
stupňů. Tady se nacházejí ony známé krkonošské botanické
zahrádky. Přírodní vývoj je v nich dlouhodobě ovlivňován
činností větrných systémů, ukládáním mohutných vrstev sněhu,
opakovanými sesuvy sněhových a zemních lavin, sedimentací
půdních částic, semen a drobných živočichů, výchozy minerálně
bohatších hornin, příznivým klimatem a řadou dalších faktorů
(viz teorie A-O systémů). Ledovcové kary se tak řadí k
nejcennějším ekosystémům Krkonoš.
Na svazích karů je pestrá mozaika vysokostébelných a
kapradinových niv s omějem ozdobným a štíhlým (Aconitum
firmum, A. gracile), havézí česnáčkovou (Adenostyles
alliariae), mléčivcem alpským (Cicerbita alpina) a řadou
kapraďorostů, dále svahových pramenišť s česnekem sibiřským
(Allium sibiricum), kropenáčem vytrvalým (Swertia perennis),
lepnicí alpskou (Bartsia alpina), vrbovkami rodu Epilobium či
prvosenkou nejmenší (Primula minima), a bizarních "krivolesů",
tvořených břízou karpatskou (Betula carpatica), vrbou slezskou
(Salix silesiaca), borovicí klečí (Pinus mugo), střemchou
skalní (Padus petraea), vzácně i endemickým jeřábem sudetským
(Sorbus sudetica).
Druhovou pestrostí dominují mezi krkonošskými kary Sniezne
Kotly na polské straně. Nerozsáhlý výchoz výživné čedičové
žíly zde podmiňuje výskyt endemického lomikamenu pižmového
(Saxifraga moschata basaltica) a bedrníku skalního (Pimpinela
saxifraga rupestris), reliktního lomikamenu sněžného
(Saxifraga nivalis) a dalších vzácných druhů (kapradinka
alpská Woodsia alpina, rozchodnice růžová Rhodiola rosea, vrba
bylinná Salix herbacea, aj.).
Fauna Krkonoš
Současná živočišná společenstva se zformovala v závěru
poslední doby ledové a především v holocénu. V nižších
partiích pohoří představují typický vzorek eurosibiřské fauny
z pásma listnatých lesů. V polohách nad 800 m n.m. patří
Krkonoše zoogeograficky do provincie variských pohoří (pásmo
tajgy) a s přibývající nadmořskou výškou narůstá podíl
vysloveně horských druhů. Hřebenové partie s dokonale
vyvinutým subalpínským stupněm a zasahující až do stupně
alpínského poskytují vhodné podmínky pro existenci řady
chladnomilných severských druhů - glaciálních reliktů,
vděčících za krkonošskou část svého areálu rozšíření již dříve
popsané poloze Krkonoš a místním poměrům v době zalednění.
Ve srovnání s nejbližšími středoevropskými pohořími je podíl
glaciálních reliktů ve fauně Krkonoš vysoký. Mezi bezobratlými
živočichy připomeňme alespoň plže vrkoče severního (Vertigo
arctica), slíďáka ostnonohého (Acantholycosa norvegica
sudetica), vážky Somatochlora alpestris a Aeschna coerulea,
jepici horskou (Ameletus inopinatus), střevlíky Nebria
gyllenhali a Amara erratica nebo některé zástupce motýlů
(Lepidoptera), brouků (Coleoptera), dvoukřídlého hmyzu
(Diptera) či vodních roztočů (Acarina), z obratlovců mimo jiné
kosa horského severoevropského (Turdus torquatus torquatus),
čečetku zimní (Carduelis flammea), slavíka modráčka tundrového
(Luscinia svecica svecica), kulíka hnědého (Charadrius
morinellus) nebo hraboše mokřadního (Microtus agrestis), v
současnosti dominantního druhu hlodavce v imisemi zasažených
porostech.
Naopak počet endemitů v krkonošské fauně, především ve
srovnání s flórou, je překvapivě malý. V současnosti je popsán
pouze jediný endemický druh - jepice krkonošská (Rhithrogena
corcontica) a dva endemické poddruhy - plž vřetenovka
krkonošská (Cochlodina dubiosa corcontica) a motýl huňatec
žlutopásý (Torula quadrifaria sudetica).
Mezní poloha Krkonoš ve střední Evropě vytváří i severní
hranici v rozšíření řady živočichů. Platí to pro plnou
polovinu zjištěných druhů jepic (Ephemeroptera) či některé
druhy ptáků, pěvušku podhorní (Prunella collaris), lindušku
horskou (Anthus spinoletta) nebo skalníka zpěvného (Monticola
saxatilis).
Podrobný průzkum fauny pavouků (Arachnida) prokázal z
biogeografického hlediska unikátní výskyt druhů známých
donedávna pouze ze vzdálených oblastí naší planety. Například
druh Wubanoides uralensis byl mimo Krkonoše nalezen až na
Urale, v centrální Sibiři a v Mongolsku, rozšíření druhu
Gnaphosa lapponum, se souvislým areálem nad 60. rovnoběžkou od
Grónska po Jenisej, je srovnatelné s botanickou raritou -
ostružiníkem moruškou (Rubus chamaemorus).
Historie Krkonoš
Název Krkonoše prvděpodobmně vznikl jako složenina kéřko -
noše, tedy místo pokryté keříky = kosodřevinou.Od neolitu
byly osídleny keltskými kmeny Vandalů. V zápiscích
C.D.Cocceiana ( okolo r.200) stojí, že pramen řeky Albis (
Labe ) se nachází v horách vandalských.(Jejichž potomci se zde
zřejmě vyskytují dodnes).
První středověká kolonizace byla zřejmě česká, ale později
bylo osídlení Krkonoš převážně německé.
Krkonoše se svými hlubokými hvozdy tvořily přirozenou hranicit
Království českého. Již v r.1241 bylo benediktiny založeno
vrchlabské proboštství. Přes hřebeny vedly dvě významné
obchodní stezky. Objevení rud a drahých kamenů v 16. stol.
přilákalo mnoho cizinců - vznikla i legenda o Krakonošovi.
Dolování sem přivedlo i důlního odborníka Kryštofa z Gendorfu,
podporovaného Habsburky, který ovládl celé území Krkonoš.
Namísto staré tvrze si ve Vrchlabí r. 1548 postavil známý
zámek se čtyřmi rohovými věžičkami. Pro doly začal kácet lesy,
nakonec dřevem zásoboval i kutnohorské doly. S dolováním se
rozšířilo i sklářství - dodnes jsou světoznámé sklárny v
Harrachově. S úpadkem dolování se na vykácených holinách
vyvíjelo budní hospodářství, vznikla Luční bouda, Martinovka a
Brádlerovy boudy. Po třicetileté válce zde vládl Albrecht z
Valdštejna, po jeho zavraždění Morzinové. Vrcholným aktem
protireformace bylo postavení a vysvěcení kaple Sv. Vavřince
na Sněžce r. 1681 a vysvěcení Labského pramene r. 1684.
Upravily se hranice se Slezskem, západní část ovládl český
hrabě Harrach. Počátkem 18. století byly snahy o vzkříšení
dolů. Ve Sv. Petru pracovalo až na 50 horníků, kteří se
scházeli u mlynáře Špindlera. Prosadila se stavba kostelíka
Sv. Petra - ochránce kovkopů a hutníků - r. 1793 byl vysvěcen,
a bylo založeno město Špindlerův Mlýn. Sám mlýn pro obtížnost
dopravy později zanikl a také doly ukončily svou činnost. Lidé
se začali stěhovat do hor, přibyly boudy Špindlerovy,
Petrovka, Davidova, Pudlova, staré Erlebachovy, Rennerovy a
další se přestavovaly na celoroční obývání a začalo se
tkalcovat. Po zrušení nevolnictví se z obyvatel stali nájemci
a pastýři, pěstovali dobytek a kozy. Když se systematicky
začaly obnovovat lesy, dostalo budní hospodářství přísná
pravidla. Nová módní vlna návratu k přírodě přivedla do hor
první návštěvníky, zprvu bohatou vrstvu, později i širší
veřejnost. Z bud se pomalu stávala hostinská zařízení. Budní
hospodářství zanikalo a "boudy" začaly sloužit turistice.
Když dal hrabě Harrach dovézt pro své hajné ski z Norska, dal
tím základ lyžování v Krkonoších. Nakonec se domorodci se ctí
ujali i jejich výroby, "jesenový perkýnka" se stala součástí
života horalů. Zakládaly se sportovní spolky, pořádaly se
závody. Nejznámější s tragickým koncem pro závodníka B.Hanče a
přítele Vrbatu se odehrál v březnu r. 1913. Mohyla na památku
odvahy a přátelství stojí poblíž místa tragédie na Krkonoši u
Vrbatovy boudy. Proti povodním na Labi byla r. 1914 dostavěna
údolní přehrada u Špindlerova Mlýna. Vznikem Československa po
I. světové válce se u německého obyvatelstva objevily snaky o
odtržení, ale pohraničí bylo obsazeno československou armádou,
lesy většinou zestátněny a Klub českých turistů prosazoval do
Krkonoš český živel. S hrozbou nacismu se začal budovat na
hraničním hřebeni systém opevnění ŘOP, z toho důvodu byla
vybudována r. 1936 vysokohorská silnice: Hrabačov - Krkonoš .
Systém nebyl dokončen a po obsazení Sudet nacisty ztratil
význam.
Dnes jsou
Krkonoše jednou z hlavních rekreačních oblastí Česka.
|
 |
